Tajemství hudební improvizace

16. 9. 2016 – Tomáš Prokopič

Na klavír jsem se naučil hrát úplně sám. Dokážu dlouhé hodiny improvizovat a je to pro mě úplně přirozené. Pro spoustu lidí je to ale naprosto nepochopitelné – jsou přesvědčeni, že hra na hudební nástroj je velká věda, kterou je nutné dlouho se učit, dlouho studovat, že je to trnitá cesta plná odříkání a nezáživného drilu. V naší kultuře je to už takový vžitý stereotyp. Asi znáte ten obrázek – otrávené dítě, cvičící do úmoru klavírní etudu za přísného tikání metronomu. A přitom to může být úplně jinak. 

Zaznamenal jsem u některých lidí tendence v mé tvorbě hledat nějaký háček, nějaký trik, neřknu-li rovnou podvod a tak jsem se rozhodl, že se vámi podělím o svoje tajemství – o ten recept, jak je něco takového možné. Myslím si, že naprosto přirozenou a zábavnou cestou se může na hudební nástroj naučit hrát skoro každý bez cizí pomoci a že hudební improvizace je něco naprosto přirozeného, co se vůbec nemusí učit a trénovat. Je to sice v rozporu se zažitými dogmaty o hudbě a hudební výchově, ale je to moje vlastní zkušenost a nemyslím, že to je zase tak jedinečné. Určitě by se našlo hodně hudebníků–samouků s podobným příběhem.

Mám na to takovou jednoduchou teorii, která se dá celá zahustit do pouhých tří slov:

Hudba je řeč

Ano to je všechno. Hudba je řeč. Nic víc, nic míň. Hudba je vlastně to samé jako jazyk, kterým se dorozumíváme. Když začnete na hudbu nahlížet tímto způsobem, začne všechno do sebe zapadat.

Všimněte si, jakým způsobem se malé děti učí mluvit. Nejprve začnou samy od sebe jen tak nesmyslně žvatlat. Postupem času se naučí tvořit jednoduché slabiky a později začnou tyto slabiky skládat do slov. Postupně se učí, že ta slova dávají nějaký smysl a začnou z těch slov tvořit čím dál složitější věty. Celý tenhle proces trvá několik let.

Až dlouho poté, co se děti naučí pomocí řeči vyjadřovat svoje pocity nebo potřeby a popisovat různé děje, se v první třídě začnou učit číst a psát a o pár let později se začnou zabývat větnou stavbou a gramatikou – tu však potřebují v podstatě jenom kvůli pravopisu, který zrovna čeština má obzvlášť složitý. Při běžném používání řeči, jako jsou například každodenní rozhovory s přáteli, vůbec nepřemýšlíte o tom, kde je ve větě podnět a kde přísudek. Prostě mluvíte. Nepřemýšlíte o tom.

Hudba se učí pozpátku

Nikdo se nepozastavuje nad tím, jak se děti učí mluvit. Je to naprosto přirozený proces. V klasické hudební výchově ale učíme děti přesně obráceně. Děti se hned od začátku učí hrát podle not, ale to je stejně divné, jako kdybyste po nich chtěli, aby se nejdřív naučily číst a psát a potom teprve mluvit. Hudba je vnímána jako něco, o čem se musí přemýšlet, dlouze se to učit. Hudba přitom může úplně přirozeně plynout – stejně jako řeč, kterou mluvíme.

Moje cesta

Moje osobní cesta k hudbě byla velmi podobná tomu, jak se děti učí mluvit. Nejprve jsem si na piano jen tak zkoušel vyťukávat jedním prstem jednoduché melodie, víceméně náhodně. Mnohdy to bylo chaotické, jako dětské žvatlaní, ale čas od času se z toho chaosu vynořilo něco, co dávalo smysl. Postupně jsem přidával další prsty a začal jsem v tom objevovat systém. Časem jsem byl schopný vyťukávat i různé známé melodie, začal jsem hrát oběma rukama a pomalu a intuitivně přicházelo pochopení základů hudební teorie, aniž by mi to někdo vysvětloval. Sice to trvalo několik let, ale byla to přirozená cesta a díky tomu jsem se naučil hudbu vnímat jako přirozené plynutí. Při hraní jsem nezapojoval mozek ale srdce. Pak jsem se začal zdokonalovat i v rytmice a prstoklad z toho tak nějak přirozeně vyplynul, protože prsty se chtěly po klaviatuře pohybovat co možná nejpohodlněji a tak si samy našly způsob.

Jednoduché vypadá složitě

Až dlouho poté, co už jsem na klavír docela obstojně hrál a skládal jsem hudbu, jsem si na wikipedii přečetl o hudební teorii a věci, které jsem do té doby přirozeně chápal byly opatřeny příslušnými pojmy. Byl jsem v šoku, jak věci, které vypadají složitě a dělá se z nich velká věda, jsou ve skutečnosti jednoduché a jsou založené v podstatě jenom na několika málo matematických a fyzikálních principech (harmonická rezonance, fourierovy řady). Z důvodu historického vývoje hudebních nástrojů a hudebního zápisu jsou některé věci prezentovány jako zbytečně složité (tóniny, transpozice apod.) a představují nepotřebnou bariéru v cestě za hudbou.

Nekonečné kombinace slov

Nahlížení na hudbu jako na řeč vám pomůže pochopit to, jak hudební improvizace funguje. Když s někým vedete běžný rozhovor, tak zpravidla nepoužijete ani jednou nějaké úplně nové slovo – všechna slova už jste před tím nespočetněkrát použili. Občas se sice stane, že použijete v běžné konverzaci nějaké úplně nové slovo, ale to se děje velmi zřídka. V naprosté většině případů při běžné konverzaci s přáteli jenom skládáte slova, která jste už někdy před tím použili. Skládáte je ale pokaždé jinak – tak, že to pokaždé dává jiný smysl. Každá vaše konverzace je unikátní a nová – nikdy v životě ji nezopakujete přesně slovo od slova, přestože je složena ze slov, které jste už mnohokrát v minulosti vyslovili.


Přirozená improvizace

Přesně takhle to je i s hudební improvizací. Za ty roky strávené u klavíru jsem si utvořil slovní zásobu o mnoha tisících slovech (to je jen odhad, nepočítal jsem to a asi to ani nejde spočítat). Těmi slovy rozumím kratičké útržky, jednoduché mikromelodie jen o pár tónech. Ty pak skládám do nového a pokaždé unikátního celku. To, co zrovna hraji jsem nikdy před tím nehrál a zároveň když se to rozdrobí na ta slova, tak jsem každé z nich hrál před tím už mnohokrát. Nepřemýšlím ale o tom, stejně jako vy se nemusíte urputně soustředit na to, jaká slova volíte v běžné konverzaci.

Často se mi stává, že někde na veřejnosti zahraju na klavír a následují otázky z řad publika, jestli bych dokázal zahrát znova to samé. Na to je jednoduchá odpověď. Ne, nedokázal. Vy byste dokázali odříkat přesně slovo od slova desetiminutový rozhovor, který jste s někým před chvilkou měli? Myslím, že taky nedokázali. Je to stejné. Hudba je prostě řeč. Nejspíše dokážete popsat o čem zhruba váš rozhovor byl, ale nedokážete ho doslovně odříkat znovu.

Mnoho podob hudby

Ona řeč může sloužit ke spoustě různým účelům a může mít různé podoby. Řeč můžete používat při rozhovorech s přáteli a můžete pomocí ní vyprávět příběhy dětem před spaním. Dobrý vypravěč nepotřebuje mít svůj příběh napsaný – ví zhruba, co chce říci a pak prostě jenom vypráví. Pomocí řeči ale můžete psát poezii nebo texty písniček s pevně danou strukturou. Nikde není psáno, že řeč je nutné používat jen a pouze spontánně. Když bude hlasatel v rádiu číst úryvek z nějaké knihy, bude číst každé slovo přesně tak, jak tu knihu autor napsal. Stejně tak může mít herec naučený dialog z divadelní hry a pokaždé když stane na jevišti, tak ho odříká přesně slovo od slova.


S hudbou je to stejné. Můžete jí používat spontánně i nespontánně. Ve společnosti je ale nějak hluboce zakořeněná jenom druhá z těchto možností – skladatel napíše skladbu a tu pak interpret zahraje přesně notu po notě. To je ovšem jenom jeden z mnoha způsobů, jak lze hudbu provozovat. Já například pomocí hudby vyprávím příběhy. Je to cesta, kterou jsem si vybral a nepotřebuju u toho umět noty. Nebaví mě vyprávět příběhy jiných lidí, mám potřebu vyprávět svoje vlastní. Pokud si chci hudbu zaznamenat, prostě si ji nahraju a na počítači si ji pak můžu libovolně aranžovat. Netvrdím, že to je jediná správná cesta k hudbě, ale považuji za důležité říct, že ta cesta, která se obecně společností za tu jedinou správnou považuje, tou správnou pro spoustu lidí vůbec být nemusí.

Každý nástroj je jiný

Na závěr považuji za důležité zdůraznit, že si uvědomuji, že všechny hudební nástroje nefungují stejně. Klavír patří zrovna k těm nástrojům, u kterých je mimořádně jednoduché vyloudit z nich tón  –  prostě jenom zmáčknete klávesu a ono to zahraje příslušný tón a pokud je klavír naladěn, tak i čistě. Komplikované je to hlavně v tom umět hrát každou rukou něco jiného a také se naučit hrát procítěně s nějakým prožitkem. Jsou nástroje, kde nejspíše potřebujete, aby vám někdo vysvětlil a ukázal, jak vůbec nějaký tón vydat. To ale nic nemění na tom, že když se naučíte tóny například pomocí smyčce vydávat, tak je na vás jakou další cestu si vyberete. Můžete se učit podle not interpretovat skladby jiných a nebo se můžete naučit hrát stejně tak, jako jste se naučili mluvit – hlásku po hlásce, slabiku po slabice, slovo po slově. Plynule, přirozeně a s radostí v srdci.

Líbil se vám článek?





Další blogy

Jak jsem zdobil dort
Jak jsem zdobil dort
Je pátek pozdě večer. Zítra má náš Míša narozeniny. Je bezpodmínečně nutné ještě dokázat vytvořit z cukrářských surovin velký obličej Spidermana na dort. Je to věc největšího významu. Velké drama právě začíná...
Brouk, na jehož krovkách kvete celý vesmír
Brouk, na jehož krovkách kvete celý vesmír
Představte si, že existuje naprosto jednoduchý matematický výpočet, jehož výsledkem je tajemný graf, který v sobě obsahuje nekonečně komplikovaný vesmír tvarů. Tvarů, které jsou v přírodě všude okolo nás a které jsou uložené hluboko v našem podvědomí.
Jak probíhá výpočet mandelbrotovy množiny
Jak probíhá výpočet Mandelbrotovy množiny
Budete potřebovat čtverečkovaný papír, kružítko, obyčejnou kalkulačku, tužku a gumu. Pokud nemáte čtverečkovaný papír nebo kružítko, stačí vám tiskárna u počítače (přichystal jsem pro vás šablonu v PDF) a pokud nemáte kalkulačku, můžete použít Excel (nemusíte ho vůbec umět, stačí si opět stáhnout šablonu).
Jak jsem se dostal k hudbě
Jak jsem se dostal k hudbě
Přečtěte si příběh o tom, jak jsem dlouhé roky hrál tajně na piano jen sám pro sebe a jak se mi změnil život, když jsem se rozhodl nenechat si to pro sebe a podělit se s lidmi o hudbu, která skrze mě proudí.